Finanční krize 2008
Jak to všechno začalo?
Možná to zní až překvapivě, ale původ největší světové ekonomické krize sahá až do 70. let 20. století. V těchto letech jistý obchodník z USA jménem Lewis Ranieri přišel s úžasným nápadem, jak z dluhopisů udělat více než jen cenný papír s nízkou úrokovou sazbou. Nápad, který změnil svět bankovnictví byl přitom velice prostý a geniální. Byl zaměřen na hypoteční úvěry. Jedna hypotéka pro banky představovala horizont 30 let s nízkým výnosem s nízkým rizikem. Pro nikoho příliš zajímavá investice. Jenomže takový cenný papír zajištěný tisíce hypotékami zvyšuje jejich výnos a riziko přitom zůstává pořád nízké. Proč tedy nevytvořit takový produkt a nenabídnout ho bankovním institucím?
Samozřejmě, že popularita hypotečních dluhopisů narostla do enormních výšin velice rychle a není také divu. Z dluhopisů se stal derivát více atraktivní než samotné akcie a každý větší bankovní podnik s nimi obchodoval. Všechno fungovalo na jedničku, a to pár desítek let. Žádné riziko zde nehrozilo, a proto nebyl důvod se obávat. No jo, jenže kdyby zde nebyl žádný háček, jak by mohlo ke krizi dojít?
Nepatrné změny v systému
Všichni těžili z nového způsobu investování, zprostředkování hypoték a z půjčování peněz na hypotéky. Americká ekonomika rozkvétala a nic nenasvědčovalo tomu, aby cokoliv bylo jinak.
Tisíce hypoték, které byly obsaženy v těchto cenných papírech neměli téměř žádné riziko, a to z důvodu, že měli nejvyšší hodnocení od ratingových společností. Co to znamená? Všechny tyto hypotéky v jednom fondu byly pro zajištěné pracující občany (podnikatele nebo movité klienty), kteří doložili dostatečný příjem a dosahovali tak potřebných podmínek na získání úvěrů. Zkrátka měli nejlepší známku, což představovalo AAA. Ideální podmínky pro všechny zúčastněné. Jenomže takových hypoték na bydlení a osob kterých o ně žádá přece není nekonečno. A přesně zde nastal první kámen úrazu. Emitenti těchto hypotečních dluhopisů začali přidávat do svých produktů i úvěry, které dosahovali horšího hodnocení. Zpočátku v malém poměru přidávali úvěry známky AA, potom A. Dál potom B a tímto způsobem udrželi rozběhlé kolo stále v provozu a celkově měl fond (který obsahoval všechny tyto hypotéky) pořád hodnocení maximální, tedy AAA (Proč tomu tak bylo je vysvětleno později). Šlo tedy o jakousi malichernost a nenasytnost finančních institucí, které chtěli ze situace vytěžit maximum.
Nadále probíhalo půjčování obrovského množství peněz, jelikož hypoteční úvěry
a nemovitosti byly čím dál tím dostupnější. Lépe řečeno, hypotéku si mohl dovolit téměř každý. Všichni si tak plnili svůj americký sen mít vlastní bydlení.
Jak rostla poptávka po bydlení, rostla také cena nemovitostí a zároveň s tím cenné papíry obsahující tyto hypotéky. Takže ve finále tratili akorát klienti, kteří si brali hypotéky později za vyšší úroky a ceny nemovitostí. A proto, že si hypotéku vzal skoro každý, zvyšovalo se riziko nesplacení jistiny. Následně také vznikl upravený produkt, vytvořen Federálním úřadem, který fungoval na bázi derivátu. Jednalo se o zajištěné dluhové obligace.
Zajištěná Dluhová obligace
V originálu Collateralized Debt Obligation (CDO) je instrument vytvořený za účelem přenosu kreditního rizika na jiné subjekty. Jeho podkladová aktiva můžou obsahovat například námi zmíněné hypoteční úvěry, běžné půjčky, dluhopisy atd. Zajištěné jsou proto, neboť jsou podloženy konkrétními hmotnými aktivy. Abychom lépe pochopili jejich podstatu, vysvětlíme si je na reálném použití.
Bankovní instituce poskytují svým klientům hypotéky, půjčky s určitou úrokovou sazbou a doufají tak ve splacení jistiny plus úrok, který je brán jako stabilní zisk. Jenomže banky nechtějí nést příliš velké riziko nebo nemají tak velký kapitál, aby pokryly veškeré své pohledávky. Proto vytvoří CDO obsahující stovky těchto úvěrů a následně je prodávají jiným institucionálním investorům. Tím přenesou riziko na tyto investory, ale zároveň jim vůči nim vznikne závazek.
CDO se pak dělí do několika kategorií podle rizika a výnosu. Podle toho jsou pak selektovány na senior, junior a mezaninová.
Tento instrument byl jednou z hlavních příčin vzniku globální krize, neboť aktiva v něm obsažena úzce souvisí v tržní ekonomikou a kapitálovými trhy.
Instituce zapojené v systému a jejich vliv na krizi
Hypoteční banky
Tyto velké bankovní instituce primárně poskytovali hypoteční úvěry ve velkém a patřily sem například polostátní podniky Fannie Mae a Freddie Mac.
Hypoteční banky, které nabízeli fixní úrokové sazby, ale přidali také produkt s proměnlivou úrokovou sazbou, což mohlo být výhodné pro klienty v době poklesu cen na nemovitostním trhu, ale v našem případě to tak rozhodně nebylo. Protože jak už jsme zmínili, ceny nemovitostí kvůli jejich poptávce rostly a tím se zvedali i úrokové sazby. Následně stačilo, aby se klienti dostali do finančních potíží, přestali splácet a celý systém by se začal rozpadat. Jenomže všichni si mysleli, že nemovitosti porostou nadále a že klienti budou schopni splácet své úvěry.
Klidně se taky mohlo stát, že jeden občan měl dvě a více hypoték nebo úvěrů na své nemovitosti. Bylo to dáno tím, že hypoteční poradci nabízeli rizikové půjčky svým klientům, nebádali se po možnostech jejich splácení a dostávali za to obrovské provize. Kontrolním orgánům v bance to bylo jedno a všechny bankovní úvěry schvalovali. Byly vytvořeny CDO, které obsahovaly nekvalitní, rizikové úvěry a nadále byly nabízeny jako cenné papíry se známkou AAA. Proč tomu tak bylo se dozvíte v zápětí. Zde už ale vidíme několik chyb, které byly zásadní pro vytvoření hypoteční bubliny na trhu.
Investiční banky
Ty jsou zde zkrátka proto, aby investovali prostřednictvím svých podílových fondů. Podílové fondy se zaměřují na konkrétní třídy aktiv, jako třeba akcie, dluhopisy, komodity, deriváty. K tomu, aby mohli investovat však potřebují kapitál a ten většinou pocházel od klientů (institucionálních nebo retailových). Investiční banky následně nakupovali CDO, čímž se prakticky dostali do situace věřitelů místo hypotečních bank. Úspěšně tak zhodnocovali vložený kapitál investorů a ani netušili, co jednotlivé CDO obsahují. Nebo to možná věděli, ale stejně preferovali podřadné(rizikovější) úvěry s vyšším zhodnocením. A přece jenom zde byly obsaženy stovky a tisíce aktiv, takže se většina pídila pouze po výsledcích než po konkrétních úvěrech v jednotlivých CDO. Mezi uznávané instituce patřili například Lehman Brothers, Morgan Stanley, JP morgan Chase, Bear Stearns nebo Golden Sachs.
Ratingové agentury
Neboli hodnotící společnosti jsou autority, podle kterých se řídí všechny podniky. Každého zajímalo hodnocení agentur, které dělají analýzy produktů nebo fondů na trhu podle jejich rizikovosti a podstaty. Jenomže proč dávali nejvyšší známky i produktům obsahující rizikové a nezajištěné půjčky? No jednoduše proto, neboť investiční banky nabízeli větší provizi těm agenturám, které dají nejvyšší hodnocení. Dále pak jejich provize dostávali na základě těchto hodnocení. Takto oklamali všechny investory a nikdo kromě nich o tom neměl ani tušení. Nejznámější z agentur je Standard & Poor´s a Moody’s.
Zde vidíme obrovské pochybení a podcenění situace ze strany Federálních úřadů a komisí pro cenné papíry.
Pojišťovací společnosti
Dalším dílem do skládačky jsou samotné pojišťovny, které nabízely kredity úvěrového selhání neboli z anglického výrazu swap. Jedná se o derivát, který sází na změnu podkladového aktiva.
Definice swapu – termínovaná smlouva domluvená za předem stanovených podmínek mezi dvěma ekonomickými subjekty. S tímto derivátem mohl naprosto každý sázet proti čemukoliv, ať už se jednalo o CDO, akcie, dluhopisy ale třeba i počasí. Pokud chci tedy vsadit proti aktivu, uzavřu smlouvu s pojišťovnou a dokud se podmínky smlouvy nenaplní, platím fixní částku této instituci. Jakmile nastane, pojišťovna mě musí vyplatit a swap je uzavřen. Nejznámější společnost v této době byla AIG. Jaký měli vliv na krizi zjistíme při dalších souvislostech.
Regulátoři finančního trhu
Slouží jako dozor nad celou tržní ekonomikou, a to ve smyslu dohlížení na protiprávní činy, daňové úniky a špatné hospodaření s finančními prostředky klientů. Jenomže problém byl takový, že regulátoři byli příliš benevolentní, protože od 80. let 20. století fungovala v USA vláda deregulace. To znamená nedostatečný dohled nad finančním trhem, který narostl do takových rozměrů, až bylo důsledkem několik krizí. Nestačilo ani přitom splasknutí internetové bubliny v roce 2001.
K tomu navíc byl v roce 1998 vydán požadavek od Obchodní komise pro komodity na regulaci derivátů, na které dohlížela, ale ten byl zamítnut Ministerstvem financí Vidíme, že byl problém již u samotné vlády, respektive v konkrétních osobách dosazených na vysokých pozicích.
Důsledky jednání
V návaznosti na tento princip fungování všech institucí už to s hypotečním trhem šlo jenom z kopce. První problémy se projevili již na konci roku 2006. Došlo k tomu, že značná část klientů v určitý moment nebyla schopna splácet své dluhy, a to z důvodu proměnlivých (vysokých) úrokových sazeb. CDO obsahující tyto produkty už nebyly tak výnosné, ale pořád měli dobrou známku. Ceny nadále rostly kvůli vysoké poptávce. Tímto tempem situace pokračovala ještě necelé dva roky, než bublina splaskla. Celkem dlouhá doba na možné předpovědění nastávající krize. Jenomže krize jsou vždy náhlé nečekané a zasahují na místech, kde je nejméně čekáme. Lidé začali přicházeli o své bydlení a úvěry neměl kdo splatit. Půjčené peníze byly totiž v neobydlených nemovitostech, které nejsou tak likvidní jako byly jejich cenné papíry. Domy najednou nikdo nechtěl a ti chytřejší začali CDO prodávat. Ba dokonce, některé banky je prodávali a vzápětí sázeli proti nim (shortovali je), neboť začali tušit, že přijdou špatné časy. Jakmile se CDO staly bezcenné (každý už věděl, co obsahují a niko je nechtěl koupit), investoři na kapitálových trzích rázem začali prodávat své akcie bankovních společností což vyústilo v krach některých z nich. První, která vyhlásila bankrot byla investiční banka Bear Stearns a v závěsu 15. září 2008 pak Lehman Brothers fungující téměř 160 let. Spolu s nimi také největší světová pojišťovací společnost AIG. Takový šok nečekal nikdo a víceméně tímto byla odstartována i globální ekonomická krize a pokles na kapitálových a nemovitostních trzích.
Padlých společností ale mohlo být mnohem více, kdyby se do situace nezapojil stát a nezachránil některé další velké instituce tím, že napumpoval do ekonomiky miliony dolarů. Zkrátka je z toho vysekali na úkor daňových poplatníků (možná znáte pod pojmem-Bailout)
Rok 2008 bez ekonomické krize
Ovšem, že šlo krizi předejít, nebo alespoň zmírnit její dopady. Jenomže žijeme v době podvodů, lží a intrik, kdy skoro každý chce pro sebe získat maximum a neohlíží se na ostatní. Neohleduplní bankéři a poradci v této době nehleděli dopředu, nepočítali a měli smyšlené představy o budoucnosti trhu s nemovitostmi. Především ale šlo o jejich bonusy, neboť za 7 let této bubliny vydělali tolik milionu dolarů, kolik průměrný Američan nevydělá za celý život.
Jak šlo tedy krizi zabránit?
V první řadě bych vytknul nedostatečnou regulaci kontrolních orgánů, to znamená podcenění ze strany vlády jako takové. Pokud se vžijeme do jejich role, Ministerstvo financí ani nechtělo regulovat tyto produkty, protože věřili, že vytvořili derivát, který zvyšuje zisk ale ne riziko. Dále bych řekl, že důvodem bylo obrovské přesycení trhu novými produkty, klienty, množství peněz v oběhu a celkové prosperitě ekonomiky. Zároveň měli důvěru v těchto institucích, ale ne nadarmo se říká ,,důvěřuj, ale prověřuj“. Samozřejmě se také nabízí přísloví ,,po bitvě je každý generál“. Nechci tedy vinit jednotlivce, ale spíš celý systém. Ten byl založen na podvodu, neinformovanosti a nedostatečné regulaci, která šla ovlivnit mnoho let dopředu.
Pokud se podíváme na hypoteční banky, jednoduše stačilo, aby nenabízeli rizikové půjčky nic netušícím občanům. Dostatečná transparentnost by byla záhodná, a to tak, aby šlo poznat o jaké produkty se jedná na první pohled.
Co se týče investičních bank, které v tom byly namočené ze všeho nejvíc a největší mírou, zde musíme vytknout jejich nenasytnost a transparentnost. Vůbec nedbali zájmy svých klientů, kterým prodávali podhodnocené půjčky jako AAA produkty.
Ratingové společnosti není ani potřeba dál rozebírat. Prostě se nechali uplatit, i když tušili, jaké budou mít jejich jednání důsledky. Jejich následná obhajoba u soudu byla směšná. Hájit se argumentem, že šlo pouze o jejich názor a nikdo by se jím neměl řídit je stejné jako kdyby učitelé ve škole dávali studentům známky A nebo F pouze proto, že se jim to zdálo správné a vůbec to nemělo nic společného s kvalitou hodnoceného prvku.
Ti, kteří počítali
Zde bych chtěl vyzdvihnout jen pro zajímavost konkrétní osoby (manažery fondů), které předpověděli finanční kolaps měsíce dopředu. Podle toho samozřejmě také jednali, a nakonec oni byli ti, kteří z dané situace vytěžili maximum. Pyšní na to určitě nebyli, neboť těžili z krize, která přinesla spoustě lidem chudobu, ztrátu peněz, neměli střechu nad hlavou nebo přišli o práci. Přitom se snažili všem vysvětlit, kam se trh uchyluje. Pochopitelně jim nikdo nevěřil.
Jedním z prvních byl investor Michael Burry, manažer fondu Scion Capital a už v roce 2005 začal sázet proti fondům více institucí zaměřujících se na nemovitostní trh. Nebyly to přitom malé částky a většina ho měla za blázna, proto mu byly kredity úvěrového selhání prodány bez sebemenších pochybností. Ze začátku platil nemalé fixní částky, ale nakonec, až došlo k nejhoršímu scénáři, zhodnotil svůj fond o stovky procent. Další podobní manažeři byli například Steve Eisman ze společnosti Morgan Stanley nebo Greg Lippman z Deutsche bank.
Je až překvapující, že jsme mohli narazit i na varovné proslovy, návrhy na změnu nebo dokonce na vydanou knihu k naší recese ještě předtím, než vznikla. Ano byly zde určité pokusy k tomu, aby vládní instituce zakročili a začali regulovat jak samotné deriváty, tak odměny manažerů, bankéřů, poradců. Žádné z těchto rad však nebyly vyslyšeny.
Omlouvám se za trochu delší a formálnější text, ale je použit z mé práce, kterou jsem vypracoval při studiu. Snad tedy moc nenudil a třeba vás také obohatil.