Původ peněz. Jak vznikají?

Mnoho let jsem vlastně netušil, jakým způsobem peníze fungují, nebo jak vznikají, a není to nic překvapujícího. Většina obyvatel nezná podstatu dnešního monetárního systému, jelikož si myslíme, že tento obor je velice komplikovaný, netýká se nás a vlastně nám nikdo ani takové informace nedává. Jak ve škole, tak doma (rodiče nejspíš také netuší). Možná jste si ale jako malí pokládali otázky ve stylu:,,Jak vlastně peníze vznikají?” ,,Proč všichni nemáme víc peněz?” ,,Mají vůbec peníze nějakou vnitřní hodnotu, nebo to jsou jen papírky?” Nikdy jsem se však nikoho nezeptal, a proto jsem ani nezískal odpovědi. Jestli tedy hledáte jednoduchou verzi toho, jaká je historie platidel, jak vznikaly první kovové mince nebo podstatu dnešních papírových peněz, pokusím se vám odpovědět co nejjednodušeji, aby jste si pak mohli s klidným srdcem říct:

,,A sakra…”

Trocha historie platidel

Ještě předtím, než jsme vůbec začali fungovat s penězi jako takovými, fungoval na světě tzv. Barter. Jednalo se o směnu zboží/statků mezi dvěma stranami, které se shodly na druhu a množství, a tak jsme naprosto primitivním způsobem mohli získat to, co potřebujeme.

Příklad, který neberte doslovně :

Pokud jsem chtěl kus masa od řezníka a živil jsem se pěstování zeleniny, bylo možné za ním přijít s návrhem: ,,Dám ti 10 mrkví, celer a kilo rajčat, když mi dáš půl kila hovězího”. Jestli on souhlasil a já taky, došlo k výměně zboží a nebylo tak třeba zavádět univerzální platidlo. Jenomže v tom byl právě kámen úrazu a celkem rychle došlo k neshodám. Druhý den totiž přišel například rybář, který nabízel za mou zeleninu čerstvě chycené pstruhy a ty já zrovna nemusím. Takže co teď? No jednoduše jsme se nedomluvili a obchod se tedy neuskutečnil.

Bylo tak nutné zavést něco, co zaujme všechny lidi v dané lokalitě (řekněme na daném kontinentu), čím by nikdo nepohrdnul, a tento předmět by tak byl všeobecně uznáván obyvatelstvem. Pak už jenom stačilo stanovit určitou hodnotu tohoto předmětu na základě vzácnosti, dostupnosti. Platilo se tak například mušlemi, neobvyklými kameny rai nebo třeba korálky. Jednalo se tedy o prvky vzácnějšího charakteru, které se dají použít jako platidlo, ovšem k vlastnostem peněz toho měly ještě daleko. Všechno ale fungovalo bez problémů a opět byli všichni spokojení.,,So far, so good”

Do doby, než však začali badatelé a cestovatelé přijíždět do těchto končin za účelem poznání světa. Někteří z nich totiž vycítili příležitost jednoduše zbohatnout. Jak? No ve chvíli, kdy zjistili, že například korálky, se kterými se takovou dobu platilo v chudé Africe, jsou dostupné i u nich v Evropě a to mnohem jednodušeji a levněji. Co se tedy stalo byl fakt, že s modernizací lodní dopravy začali cizinci dovážet nové korálky, za které si kupovali všemožné zboží a služby. Na velkých plavidlech to časem byly tuny a tuny a jednoduše zahltili celý kontinent kdysi vzácným zbožím. Zvýšením počtu korálků v oběhu se tak začali znehodnocovat (byly už běžné), jelikož je měl nyní každý a to ve velkém množství. Taková dovezená inflace tenkrát by se dalo říct. V případě mušlí a kamenů byl případ podobný, a proto ani jediný z těchto způsobů placení nakonec nepřežil. Vždy se totiž našel někdo, kdo dokáže dané platidlo sehnat jinde. Díky lepší dostupnosti, modernizaci a větší globalizaci, šlo zkrátka o nevyhnutelný krok v dějinách platidel.

Funkce peněz

Prvními, kdo přišel se sofistikovaným prostředkem směny byli Římané někdy v 6 století př. n. l. V tuto dobu přišly na scénu drahé kovy, jako jsou zlato stříbro a měď. Začala tak éra ražení prvních mincí do oběhu, a díky jejich vlastnostem dosáhli úspěšně statusu prvních peněz. Funkce peněz jsou důležité zejména proto, neboť musí splňovat tyto podmínky:

Prostředek směny
Účetní jednotka
Uchovatel hodnoty

Prostředek směny je celkem zřejmý. Zkrátka potřebujeme něco, čím můžeme zaplatit kdekoliv za cokoliv a nestane se tak, že bychom někde nemohli vyměnit tyto peníze za zboží, či služby. Je to tedy něco, co je směnitelné, lehce přenosné a dá se ověřit jeho pravost.

Účetní jednotka nám značí, že můžeme měřit a ocenit veškeré možné statky. Zkrátka všechno má svou cenu a pomocí peněz ji můžeme určit.

Uchovatel hodnoty je nejdůležitější vlastnost dle mého názoru. Přímo se totiž pojí s omezeným množstvím konkrétního druhu platila a každý z nás chce, aby si jeho peníze uchovaly hodnotu v čase (doufám, že každý). Chceme si za deset let kupovat stejné zboží jako dnes a žít ve světě prosperity a finanční stability. Být ve stavu, kdy můžeme v klidu spát a víme, že naše peníze neztratí na hodnotě, i když je máme doma pod polštářem.

Jedná se o tzv. odloženou spotřebu, protože nás nic nenutí utratit ušetřené peníze. Věřte, že všichni, kdo zdravé peníze používali, žili v blahobytu a prosperitě. Lepšího způsobu placení nebylo v historii nikdy nalezeno a platí to do dnes. Jen s drobnými odchylkami.

Jak ale doba pokročila, náklady na vedení válek a uspokojování potřeb obyvatel či panovníků začali být větší a větší. To vedlo k tomu, že se Římané uchýlili k historicky prvnímu znehodnocení mincí. Císař Nero nechal ořezávát hrany mincí, čímž snížil jejich reálnou hodnotu, ale nominální ne. Jedna mince byla pořád jedna přece. Z ořezaných mincí tak mohl razit nové a prakticky zadarmo. Šlo o způsob nenasytnosti a potřeby mít víc a víc bohatství, a kdo jiný než samotný vládce si takový čin mohl dovolit? Posléze taky docházelo k prvním padělkům, kdy zlaťáky začali odlévat s příměsí například mědi. Mince tak najednou nebyla ze 100% zlata ale třeba z 90%. Určitě si dokážete představit, co následovalo dále. Zlata v mincích bylo méně a méně. V tomto stádiu už nebylo možné dlouhodobě takový koncept udržet, avšak dokud převládla důvěra obyvatelstva v danou měnu, mohlo vše fungovat dál. Bohatí bohatli a chudí chudli.

Zlaťáky, stříbrňáky a měďáky známé všichni a možná se ptáte proč byly zrovna tyto tři kovy.

Zlato vyhrávalo na celé čáře díky jeho omezenému množství, vzhledu a schopnosti nepodléhat korozi či jiným druhem znehodnocení v čase. Prakticky veškeré zlato, které kdy bylo vytěženo v dějinách lidstva přetrvává dodnes a tím je tak nejdokonalejším uchovatelem hodnoty. Používalo se tak na platby většího charakteru za relativně drahé zboží, majetky, služby.

Stříbro, prvek který je lehčí, dostupnější (jak na těžbu tak v množství), se tak používalo jako prostředek pro platby středního charakteru. Ale z chemie víme, že stříbro podléhá korozi a není tak ideálním platidlem na desetiletí. Byla zde tedy nutnost časem stahovat jednotlivé nepoužitelné mince z oběhu a razit nové. Jestli se to ale skutečně dělo, netuším.

Měďáky, jakožto nejdostupnější se tak logicky používali na drobné platby. Bylo jich nejvíce v oběhu, ale postupem času měď, jako drahý kov, ztratila význam a přestala se používat. Zkrátka byla nahrazena zbylými dvěma kovy. Někde se ale uchovali i do nedávné doby.

První papírové peníze

Z doložených dat víme, že oficiálně jako první použili papírové peníze v Číně. Konkrétně v 10. století. za vlády dynastie Sung

Zprvu šlo o jakousi směnku na to, že naše zlato je někde bezpečně uloženo a tady je k tomu potvrzení. Celkem nedůvěryhodný koncept, který se však rychle uchytil díky praktičnosti.

Tento koncept postupně objevovali ostatní země a přesedlali na něj v průběhu dalších staletí. Důležité bylo, aby nově vzniklé peníze (papírky) byly kryty ze 100% zlatem, a tím pádem by se vyřešili všechny atributy, jak zachovat stabilní zdravé peníze. Jinak řečeno se jednalo o období zlatého standartu.

Ohromnou výhodou papíru je samozřejmě jeho váha, a tudíž jste mohli kdykoliv kdekoliv platit v jakémkoliv množství (víceméně).

V Evropě jako první používali zdravé papírové peníze ve Florencii, kdy adopce směnek na zlato neprobíhala hladce, ale nakonec se uchytila také.

Když se přesuneme o pár století dále do roku 1914 (začátek 1.světové války), zjistíme, že zde po dlouhé době končí 50ti letá éra peněz krytých zlatem. Jednoduše proto, protože státy potřebovaly financovat válku a dosavadní peněžní zásoby na to nestačily. Takový čin se samozřejmě projevil časem a došlo tak k Velké hospodářské krizi roku 1929. Inflace samozřejmě nebyla jedinou příčinou vzniku této krize.

2. Světová válka probíhala podobně a před jejím koncem se tak velké mocenské státy dohodli, že se zvolí světová rezervní měna. Tou měnou byl dolar.

Brettonwoodská dohoda

Dohoda 44 států, kdy se právě USA zavázalo k tomu, krýt 100% dolaru zlatem. Od tohoto roku (1944) byly všechny měny vázány na dolar, který byl směnitelný za zlato v poměru 35 dolarů za jednu trojskou unci. Ovšem toto privilegium bylo povoleno pouze vládě každého státu. Běžným občanům bylo zakázáno nakupovat zlato. Co k tomu říct…už tehdy se chystalo pole, které bude rozdělovat bohaté a chudé.

Každopádně jak plynul čas, jednotlivé státy si začaly všímat, že dolarů v oběhu je čím dál tím více a nebylo zcela zřejmé, zda USA doplňuje i zlaté rezervy, aby tak splnila svou povinnost. Někteří tak dožadovali své zlato zpět za dolary, než si Spojené státy uvědomili, že se schyluje k problému. Proto, v roce 1971, tehdejší prezident Nixon dočasně zrušil směnitelnost dolaru za zlato. Dočasně znamená dodnes…Tím porušil slib, čímž naprosto změnil vnímání okolního světa vůči USA. Každopádně to podal velice diplomaticky a politicky a ve finále se vlastně vůbec nic nestalo. Veřejnost to ani tak netrápilo, protože důvěřovala ve stát a jeho správné řízení monetární politiky. Od této doby zažíváme nejdéle v historii (už přes 50 let) fungování Keynesianske ekonomiky a svět fiat měn.

Fiat měna

Jsou v podstatě peníze z ničeho.

Je to měna s nuceným oběhem řízená vyšší autoritou (v našem případě státem). Tím, že má centrální banka monopol na peníze, si může řídit ekonomiku podle sebe a dle libosti tisknout peníze do oběhu. Možná jste také slyšeli výraz kvantitativní uvolňování, což se také pojí s pumpováním peněz do ekonomiky. Jedná se o krok centrální banky, která vytvoří nové peníze, aby mohla nakoupit finanční aktiva komerčních bank. To z důvodu stimulace ekonomiky v nestabilních obdobích. Zvýší se tím však peněžní zásoba, což je vlastně inflace.

Fiat měna je vlastně založena na důvěře obyvatel a její největší nevýhodou je, že nesplňuje třetí bod funkce peněz. Tím je uchovatel hodnoty.

Proto zažíváme inflaci (zvyšování peněžní zásoby a snižování kupní síly= zdražování), a tím pádem máme reálně méně a méně prostředků. Zkrátka nás tento systém nutí peníze utrácet, jinak si za ně každý rok koupíme méně.

Jenomže i když si myslíte, že tohle je ten největší problém, který nás může trápit, zjistíme, že to tak není.

Co tím myslím?

Myslím tím fakt, že centrální banka není jediná, kdo může vytvářet peníze.

Největší množství nových peněz vytvoří námi známé a denně používané komerční banky. Jak? Jednoduše. Naťukáním čísla do databáze a entrem. Hotovo.

Pokud si chcete vzít půjčku nebo hypotéku, opravdu to není tak, že by banka peníze skutečně měla. Některé půjčují od svých klientů (nás), a to bez našeho vědomí, ale drtivou většinu vytvoří právě při nových úvěrech. Tím se tak tento koncept stává velice vražedným nástrojem. Spoustu lidí si také myslí, že nově vzniklé peníze jsou tištěny přímo, ale realita je právě opačná. Hotovosti v oběhu je zhruba 8% z celkové peněžní zásoby, zbytek jsou čísla v databázi. Čili žijeme v digitální době bankovnictví částečných rezerv. Banka hold nemusí držet 100% vkladů svých klientů, ale zároveň musí poskytnout likviditu na požádání.

Žijeme také v době nízkých úrokových sazeb (když si půjčujeme za levno). Lidé si směle půjčují (vytvářejí nově emitované peníze) a roztáčí tak inflační spirálu, která se projeví později. A ani si to přitom neuvědomují.

Vlastně všichni dnes žijeme na dluh, který by údajně měly splatit generace po nás. Máme všemožné technologie a vymoženosti, které nám ulehčují život, pokrok ve zdravotnictví, stavebnictví, v průmyslu a spoustu dalších odvětví. Takový komfort je ale vykoupen právě zmíněnou politikou fiat měn, která jednoduchým způsobem podporuje ekonomiku a společnosti v jejich vývoji. No a kdyby náhodou nějaká gigantická firma zkrachovala, stát ji může zachránit napumpováním peněz do její restrukturalizace. Taková je podstata Keynesiánství.

Jediný stát, který se snažil držet si zlatý standart co nejdéle, bylo Švýcarsko a jejich frank. Dařilo se jim to téměř do přelomu 21. století.

To jestli je Keynesiánská škola ta správná, je těžké říct, protože najdete spoustu zastánců na této straně, ale taky na druhé. Druhým nejznámější směrem je totiž Rakouská škola, která nám říká, že by stát neměl zasahovat do ekonomiky a měl by ji nechat plynout. Trh se vyvíjí sám na základě nabídky a poptávky. Zároveň jsou zde zastánci zlatého standartu, protože v takových dobách prosperují všechny třídy obyvatelstva.

Samozřejmě tak jednoduché to není a obě mají své kladné a záporné stránky. Ale hlavní podstata obou škol je zřejmá. Já osobně se přikláním ke druhé škole, neboť je prospěšná pro všechny obyvatele a nestane se tak, že by si ,,někdo“ natiskl miliony a miliardy nových bankovek dle libosti a naše úspory na účtu nebo doma by přitom ztrácely na hodnotě.

Kdo vůbec dává právo centrálním autoritám takhle jednat a úmyslně nás tak okrádat? Jsme to my sami. Tím, jak vkládáme důvěru ve stát a tím, koho volíme. Bohužel však takto rozjetý vlak nejde lusknutím prstů zastavit a návrat ke zlatému standartu je tak již zcela nereálný. Nemyslím si, že by se státní dluhy někdy v budoucnu splatily. Maximálně při další měnové reformě, jako to bylo třeba v roce 1953. Každá zvolená politická strana se totiž snaží tento problém více oddálit a přesunout tak zodpovědnost na nově zvolenou stranu. Na 4 roky nemá vláda dostatek incentiv, aby se tak snažila vyřešit problém státního deficitu, který se současně 220 miliard (deficit znamená rozdíl mezi HDP a státními výdaji). Na svůj provoz si tak stát musí půjčovat, což je naprosto špatný koncept. Tím hůř, když se tento deficit zvětšuje.

Já samozřejmě nechci strašit a předvídat, co nejhoršího by se mohlo stát. Je dobré si ale uvědomit, jak koncept dnešní měnové politiky funguje, a jak se můžeme případné inflaci bránit. Možnosti jsou dvě :

Peníze utratit, než ztratí hodnotu
Zainvestovat je

Pokud budete dělat cokoliv jiného (tím myslím nechat je ležet na účtu), reálně budete trpět nejvíce ze všech.

A to je fakt, který nelze popřít.

Nečekejte tedy, až se situace zlepší a někdo za nás další krize vyřeší. Ano stane se to, ale střední třída a chudí to poznáme nejvíc na zdražování a vyšších daních. Jsem zvědavý, jak dlouho ještě bude takový systém udržitelný. Za celou historii lidstva totiž dlouhodobě nikdy nepřežil a pokusů už nebylo málo.